Rodina spisovatelky a PR konzultantky Michaely Mlíčkové Jelínkové je od jara ve stejné situaci jako tisíce dalších, které pečují doma o své blízké. Kromě kolotoče běžných starostí je provází strach z nákazy a praktické komplikace spojené s pandemií covidu-19. Michaely jsme se zeptali, s čím se její rodina momentálně potýká, co je největším problémem a co by uvítala, aby byla péče o nevyléčitelně nemocnou maminku o něco snazší.

Domácí péče není ani za normálních okolností procházka růžovou zahradou. V čem je pro vás situace složitější než obvykle?
Ano, domácí péče je vždycky náročná. Letos se ale přidala obrovská obava z toho, že nám zkolabuje, protože některá z pečovatelek bezpříznakově zavleče nový koronavirus k mým rodičům. Ta nová nemoc, covid, je oproti chřipce strašně zákeřná, protože je nakažlivější. Navíc ji přenášejí i lidé, kteří jsou sami bez příznaků. Paní primářka Roháčová z infekční kliniky Na Bulovce, která má ráda moje povídky a oba moje rodiče shodou okolností zná, bohužel potvrdila, že covid je pro naše skutečná hrozba. Moje možnosti, co s tím dělat, jsou omezené, ale jsem akční člověk, takže stres odbourávám aktivitou. Nicméně mám dvě malé děti a vytíženého manžela, takže se nemůžu jen tak sebrat a odjet pečovat o maminku sama, dokud nebezpečí nepomine. I když už jsem se také péče ujala. Bylo to ale vždy na kratší dobu. Například vloni, když jsme den po Štědrém večeru museli z opravdu vážných důvodů na hodinu vyhodit pečovatelku, která k nám tehdy nově nastoupila. Překopala jsem tehdy během 24 hodin plány a odjela od dětí a manžela, což mě samozřejmě mrzelo. Na druhou stranu jsem byla po letech na Vánoce zase s rodiči, což bylo také fajn.
Jak v této situaci funguje výpomoc pečovatelek nebo jiných osob, které vám s maminkou pomáhají?
Rodiče bydlí za Prahou a standardně se u nich střídají paní pečovatelky. Jsou naše zásadní opora, ale v dnešní době zároveň bohužel představují potenciálně fatální riziko. V létě onemocněla koronavirem fyzioterapeutka, která k mamince dochází. Naštěstí nikoho nenakazila, byla u našich jen chvilku. Pečovatelky u našich tráví mnohem delší dobu a tím riziko roste. Ovšem hlavní zásluhy na tom, že všechno funguje, má můj táta – on je v první linii. Já se na péči podílím ad hoc, tedy vybírám pečovatelky a pomáhám tátovi s praktickými věcmi. Na jaře jsem sháněla respirátory, teď jsem například domlouvala nutriční poradnu a někdy pomáhám s logistikou, třeba vozím pečovatelky na testy.

Michaela Mlíčková Jelínková má sedmnáct let profesních zkušeností v oblasti EU a komunikace v soukromém i veřejném sektoru. Pracovala jako administrátorka pro Evropskou komisi v Bruselu, jako tisková mluvčí Zastoupení Evropské komise v Praze či jako marketingová manažerka v oboru IT. Doposud vydala dvě knihy. Knížka pro děti „Dobrodružství pana Kolečka – pohádky od Hvězdy“ získala ocenění v celostátní soutěži „Nejlepší knihy dětem“. Vloni vydalo nakladatelství Argo její prvotinu pro dospělé čtenáře „Maličkost pro premiéra a jiné povídky“. V současné době působí Michaela jako samostatná konzultantka v oblasti komunikace a příležitostně publikuje v médiích. Kromě sportu a psaní je jejím hlavním koníčkem cukrařina, na kterou má dokonce výuční list. Michaela je vdaná, má dvě děti. Společně se svou rodinou pečuje již rok o nevyléčitelně nemocnou maminku.
Riziko nákazy koronavirem je velké. Co děláte, aby se minimalizovalo, když se u vás „střídají“ pečovatelky?
Prostě se to nesmí stát. Jednou z výhod domácí péče oproti LDN je komorní prostředí. Věřím, že při dodržení striktní disciplíny všech se nákaze vyhneme, než přijde vakcína. Snažím se paní pečovatelky maximálně edukovat, aby byly opatrné a nenakazily se, když nejsou u nás. Poskytujeme jim mimo jiné nanoroušky, aby se mohly účinně chránit, což stát samozřejmě nehradí. I tak už došlo k rizikovým situacím a pečovatelky musely na testy, které byly naštěstí negativní.. V posledních týdnech je epidemická situace v Česku tak špatná, že necháváme pečovatelky před službou testovat na vlastní náklady, i když ani test nedá 100% jistotu, že člověk není infekční. Ale je to lepší než nic.
Vy sama jste návštěvy u rodičů omezila?
Od pečovatelek vím, že moje návštěvy jsou pro oba rodiče vzpruha, takže když můžu, za rodiči jezdím, samozřejmě s rouškou nebo respirátorem. Vozím jim domácí jídlo, psa a někdy vnoučata, mám dva malé kluky. Oba kluci mají samozřejmě během návštěvy taky roušky nebo se s prarodiči vidí venku. Vůbec nereptají, že musí mít něco na puse a nose. A to jsou děti. Situaci jsem jim vysvětlila a oni ji respektují, jsou ohromně ohleduplní. Na jaře jsem si pořídila fenku drsnosrstého jezevčíka jménem Letty; máma psy miluje a drsňáky zejména. Předtím jsem si proto psy půjčovala od kamarádů, ale bylo to složité. Vždycky když k rodičům jedu, stráví Letty spoustu času s mámou. Je skvělá terapeutka, ani o tom neví.

Jaký dopad má současná pandemie na Vás, Vaši práci, rodinu, na chod celé domácnosti?
Momentálně jsem takříkajíc v pohotovosti, kdyby bylo potřeba zaskočit. I proto se teď proti covidu chráním asi víc než většina lidí. Kromě výše uvedené epizody o Vánocích jsem zaskakovala deset dní na jaře za pečovatelku, která onemocněla koronavirem. Manžel se musel starat o děti, nemohl pracovat, měli jsme tedy finanční výpadek. Teď během podzimní vlny se prakticky s nikým nevídám, menšího syna jsme raději vzali ze školky, i když funguje. Jsem na volné noze, v létě jsem hodně pracovala, ale teď jsem zvolnila, abych byla flexibilní.
Máte jako pečující nárok na nějakou mimořádnou podporu, ochranné prostředky a podobně?
Co vím, tak teď v době covidu nemáme nárok vůbec na nic navíc. Naši dostali jako každý těch pět respirátorů, co přišly poštou. Protože nevyužíváme agenturu, která by nám posílala již vybavené lidi, rodiče si všechno pořizují za své. Sehnat na jaře respirátor či nanoroušku bylo pro obyčejného smrtelníka téměř nemožné. S tím jsem jim tehdy pomáhala. Aspoň tohle je teď na podzim mnohem lepší.
Dostáváte nějaké informace, rady a podporu od ošetřujících lékařů maminky?
Možná máme smůlu, ale všechno jsme museli zjišťovat metodou pokus omyl. Je velmi drsné, když vás v tom stát nechá, přitom domácí péče mu šetří spoustu peněz a kapacit. V nemocnici, odkud jsme maminku před rokem vzali domů, nám domácí péči horem dolem rozmlouvali. Primář oddělení, kde se maminka léčila, nám na poslední schůzce předestřel naprosto hororový scénář. Táta to těžko rozdýchával. Čeští doktoři jsou většinou odborně velice zdatní, ale v komunikaci bohužel někdy až bezcitní. Navíc věci, které pan primář tehdy uváděl, se nepotvrdily. Ano, domácí péče je hodně komplikovaná a náročná, ale máma je šťastná, že je doma, je to na ní vidět, i nám to říká. Myslím, že i táta je rád, i když je to pro něj náročné. Vloni v nemocnici, respektive LDN dostala máma celkovou sepsi, záněty a zápal plic. Dneska je na tom lépe, ťukám to na dřevo. Pevně doufám, že to covid nezhatí.
Dotýkají se aktuální rizika a opatření také psychiky vaší maminky? Vnímá dění spojená s koronavirem?
Myslím, že epidemie covidu má obrovský dopad na psychiku celé společnosti, a zejména starších lidí. Jim jde potenciálně o život, oni nemají imunitu a sílu jako my mladí. Náš táta se vzhledem k okolnostem obdivuhodně drží. Myslím, že maminka si rizika úplně neuvědomuje. Ze své pozice ale stejně nemůže nic ovlivnit, takže je na nás zajistit, aby byla v bezpečí. To teď beru jako svůj hlavní úkol a pevně doufám, že i naše pečovatelky nám pomůžou tuhle strašně složitou dobu ustát do chvíle, než bude vakcína.
Co byste uvítala? Co vám v současné době chybí?
Jak už jsem řekla, uvítala bych, kdyby co nejdříve byla na trhu bezpečná vakcína, která ochrání potřebné. Nejsem žádná očkovací fanatička, naopak u svých dětí jsem se vždycky snažila vyčkávat s očkováním co nejdéle, aby měly co nejzralejší imunitu. Ale v případě covidu nevidím žádné jiné dlouhodobé řešení, přinejmenším ne pro ohrožené lidi. Teď se snad rýsuje naděje v podobě vakcíny firmy AstraZeneca vyvinuté spolu s vědci z Oxfordu, ale ta jistě nebude v Česku hned tak k mání.
A co vás teď nejvíc rozčiluje?
Kromě bezohledných politiků a dezinformací o covidu mi vadí nedostatek solidarity ve společnosti. V Asii, kde mají společenskou solidaritu mnohem silnější, pandemii covidu zvládli bez zásadních ztrát na životech a ekonomice. Existuje jedna velice slavná kniha, která dobře vysvětluje proč. Jmenuje se „Kultury a organizace – software lidské mysli“ a napsal ji už skoro před třiceti lety Holanďan Geert Hofstede. Ten mimo jiné říká, že Asiaté nejsou takoví individualisté jako my a také mají větší úctu ke stáří. Mně se tenhle asijský přístup hodně líbí. Moje babičky žily do 95 respektive 97 let a byly úžasné, každá svým způsobem. Staří lidé mohou dětem a mladým předat spoustu lásky a vědomostí, někdy víc než rodiče. Měli bychom jim právě teď pomáhat svou ohleduplností. Ta nám všem zároveň pomůže tuhle krizi zvládnout rychleji.