Starost o dlouhodobě nemocného člověka je značně náročný úkol, ze kterého má mnoho pečovatelů pochopitelné obavy. Pro řadu z nich to totiž mimo jiné znamená opustit svůj dosavadní život i plány. Jak se s nastalou situací nejlépe vyrovnat, radí v rozhovoru psycholožka Hana Heindorferová.
Pečovat o dlouhodobě nemocného člověka je náročné a leckdy to vyžaduje řadu obětí. Jak se s touto rolí a změnou způsobu života v počátečních fázích nejlépe vyrovnat?
Vždycky hraje důležitou roli motivace, s níž se daný člověk rozhodne o svého blízkého starat. Důrazně varuji před tím, aby tuto péči brali lidé jako jakési obětování a s tím se do tohoto úkolu pouštěli. Z hlediska dlouhodobé péče to totiž není udržitelné.
Jakou motivaci by tedy měli ideálně mít?
Ve chvíli, kdy se lidé rozhodují, zda se té pečovatelské role zhostí, by si měli otevřeně ujasnit své motivace. Utřídit si, zda to opravdu chtějí dělat, jaký pro to mají pádný důvod – může to být třeba ten, že je pro ně morálně nepřijatelné, aby jejich matka umírala v nemocnici. To pak ale znamená, že se do toho pouští na základě svého rozhodnutí, dělají to pro sebe, aby měli čisté svědomí, byli sami se sebou smíření. Tak si to musí nastavit. Ne že jsou v celé té záležitosti jako zoufalá oběť. Pokud budeme cokoliv dělat jen čistě pro někoho druhého, tak se naše motivace hrozně rychle vyčerpá. Pak zůstaneme osamocení bez nějakého zdroje, ze kterého by se dalo pečování „sytit“.
Je tedy důležité si i říct, že je v pořádku, pokud se někdo rozhodne, že pečovat nebude. Nejde o příkaz, není to samozřejmé a dané. Mělo by to být svobodné rozhodnutí, kdy je pak případně daleko větší šance, že daný člověk bude mít onen zmíněný vnitřní zdroj, který mu pomůže, aby to všechno dlouhodobě vydržel. V této situaci může také významně pomoci, pokud už se dopředu s něčím podobným počítá a rodina je na to do jisté míry připravená.
Mgr. Hana Heindorferová - vystudovala jednooborovou psychologii na FFUP v Olomouci, později prošla například výcviky ohledně terapie partnerských vztahů, práce s traumatem nebo psychosomatiky. Dlouho působila v Domově pro osoby se zdravotním postižením Horní Maxov, dnes pracuje jako psycholožka ve Středisku komplexní terapie Liberec a vede soukromé Psychoterapeutické a vzdělávací centrum INSPIRACE Liberec.
Takže by o těchto eventualitách měly rodiny otevřeně hovořit dopředu? Že například bude potřeba nějak zajistit stárnoucí rodiče?
Rozhodně. Samozřejmě jsou případy, kdy rodiny náhle zaskočí úraz nebo rychlá nemoc. Ale mnohdy tomu tak není. Jde o situace, u kterých je vysoká pravděpodobnost, že nastanou, a mělo by se o nich přirozeně hovořit dlouho před tím, než se tak stane. Odvíjí se to ale samozřejmě hodně od toho, jak moc jsou těžká témata jako nemoc, umírání či smrt přítomná v úvahách té rodiny. Já bych řekla, že mnohdy bývají tabu. To pokládám za skoro tu největší potíž, která generuje další a další problémy, na něž lidé nejsou připravení a potřebují pak s nimi nějakým způsobem pomoct.
V první řadě si ale všechno musí připustit daný člověk, jehož se péče jednou bude týkat – že stárne, přijdou choroby a konec. Pak je rozhovor o tom, co a jak by chtěl na sklonku života, mnohem snazší. On si musí sám rozvážit, co si přeje a co opravdu nechce. Zdá se nám, že přece každý víme, že zemřeme. Jenže je velký rozdíl to vědět a mít to opravdu zvědoměné a počítat s tím.
Dobrou roli v tomto ohledu hrají církve, které dovedou s umírajícími jednat s pochopením, pomáhají porozumět chorobám a zasazují je do jiného kontextu, který bývá snáze přijatelný. Platí tak, že se lidé, kteří mají v životě nějaký duchovní přesah, srovnávají s podobnými situacemi lépe než ateisté. Ale víra se samozřejmě nedá uměle vsadit do každé rodiny.
Mnohdy se ovšem stává, že rodina o těžkých tématech hovořit nechce…
Samozřejmě – ubývání fyzických sil či umírání nejsou příjemná témata. Zda se o nich bude v dané rodině otevřeně hovořit, je mnohdy dáno několika generacemi nazpět. Už tam se tehdy utvářela pravidla, jak se v rodině budou řešit konflikty, jak mluvit o problémech, jak se postavit k rozdílným názorům. Jsou celé rody, kde se nepříjemné věci a problémy ani nikdy nepojmenují a všichni se tváří, že neexistují. V takovém rodě se může sice najít uvědomělý jednotlivec, který bude chtít bolavá témata otevřít, ale bude to skoro nemožné. Protože proti němu budou působit všechny možné síly, zvyky toho rodu platící už řadu generací. Bude tak braný za hysterku, za někoho, kdo to zbytečně řeší a blázní.
Co vše budete v začátcích péče potřebovat? Čtěte zde
Má v takovém případě smysl se vůbec snažit těžká témata otevírat?
Není jiná cesta než tato témata do rodiny přinášet, ovšem s velkou vlídnosti a porozuměním. Musíme chápat, že my jsme možná na takové otázky připravení, protože o nich už dlouho uvažujeme, ale druzí nemusí být tak daleko. Může to pro ně být vlastně nová myšlenka. Je složitě představitelné, že by mohli být starší lidé tak odpojení od prožívání, že je zaskočí vlastní stonání či stáří, ale přesto se to děje.
U řady rodin dochází bohužel ve vypjatých situacích spíše k hádkám než k podpoře…
Myslím, že se v takto těžkých situacích otevírají a rozkrývají hluboké rány, které se v těch rodinách za léta nastřádaly. Neumím si představit, že tam, kde děti zažívaly odmítání a nevlídné zacházení, se jim to nepromítne ve chvílích, kdy jim budou v dospělosti umírat rodiče. Tohle zatížení z minulosti jim výrazně zkomplikuje pečování. To, co lidé zažijí jako malí, kdy byli vlastně podobně bezmocní jako staří, umírající lidé, mají hluboko v sobě uložené.
Celkově asi také zhoršuje situaci fakt, že jsou dnes rodiny izolovanější, že?
Ano, rodiny jsou dnes rozdělené a malé. Složité situace tak musí lidé řešit sami a to na ně klade extrémní zátěž. Kdysi, když se například narodilo dítě, se shlukla širší rodina a probíhala tam podpora. Stejně tak když někdo onemocněl nebo umíral. Dnes je na vše primární rodina sama, pokud se tedy nestýká i se vzdálenými sestřenicemi, bratranci a podobně.
To hodně souvisí se zvládáním péče o nemocného. Ta se totiž dá dobře zvládnout jen tehdy, když se rozdělí mezi víc lidí. Jenže to by mimo jiné opět znamenalo, že o tom členové rodiny musí komunikovat a sdílet stejné hodnoty. Například to, že se o naše příbuzné kolektivně staráme, že jim chceme dopřát dobrou smrt. Jenže co je to dobrá smrt? Aby náš blízký zemřel doma, aby zemřel důstojně? Aby to bylo třeba v nemocnici, ale že u toho všichni budeme? To jsou otázky, které si musí rodina zodpovědět, společně utřídit a nějak se na nich shodnout. Což není snadné.
