Vzít si stárnoucího člena rodiny k sobě a pečovat o něj je zásadní rozhodnutí. Někteří senioři nechtějí opustit domov a staré, zajeté zvyky, a proto se tomu brání, pečující zase přizpůsobují nové situaci běh celé domácnosti. O tom, jak se na to připravit a proč je důležité jednat s blízkým otevřeně a poctivě, jsme hovořili s metodičkou Linky první psychické pomoci Jarmilou Kubáňkovou.
Ve chvíli, kdy už je jasné, že náš blízký nezvládne žít sám, je třeba ho na to připravit, případně ho i přesvědčit, když se zdráhá. Jak na to?
S inteligentním člověkem, který nemá problém s uvažováním a vnímáním reality, není třeba zacházet jako s dítětem. I on pravděpodobně vidí, že něco není v pořádku a že už samostatný život nezvládá. Sám moc dobře ví, co mu dělá potíže, ale nechce se cítit zneschopněný, a proto o tom sám nezačíná. Je třeba mu vysvětlit, že nejde o to, ho takzvaně „zpacifikovat“, ale společně řešit problém. To, že mu něco nejde, přece neznamená, že je hloupý nebo neschopný! Namísto obecných hodnocení jako „jsi neschopný“ nebo „už to nezvládáš“ se zaměřme na popis toho, co vidíme: „Všiml jsem si, že už nevycházíš ven. Je to tím, že nemáš v domě výtah?“ „Vidím, že se ti hromadí nádobí ve dřezu. Je to tím, že na to zapomínáš? Nebo na to nevidíš?“ Když popíšeme to, co vidíme, a budeme se ptát, co senior potřebuje k tomu, aby se mu dařilo lépe, tak jej snadněji získáme na svou stranu.
Začátky bývají nejtěžší. Když už se se seniorem domluvíme na domácí péči, jak úspěšně zvládnout první společné kroky?
Je třeba si uvědomit, že člověk, který byl zvyklý bydlet sám a starat se o sebe, může mít z takové změny oprávněný strach. Neví, co ho v novém domově čeká. Velmi v tom pomáhají předem domluvená pravidla soužití a společné plánování. Senior je obvykle v tomto vztahu ten „křehčí“, a proto by měl pečující být tím, kdo se na rozhovor dobře připraví. Měl by přesně vědět, co může nabídnout, aby měl senior představu, co ho čeká. Vyplatí se s předstihem mluvit o tom, jak bude nová situace konkrétně vypadat. Což samozřejmě znamená vyjasnit si to předem společně s celou rodinou, do které senior přichází. Je třeba si říci, co mu můžeme nabídnout, tedy jak to bude s bydlením, s vařením, s financemi a podobně, a poté představit plán, případně více variant, a společně to prodiskutovat. Podstatně se tím sníží úzkost na obou stranách. Není nic horšího než na začátku něco slíbit a pak to nedodržet.
Jarmila Kubáňková je metodička Linky první psychické pomoci 116 123. Jedná se o jedinou linku v ČR, která je nonstop a bezplatně dostupná lidem, kteří momentálně nejsou schopni sami zvládnout obtížnou životní situaci.
Někteří senioři si nedokážou představit, že opustí svůj domov a nechají o sebe pečovat. V domácí péči pak často opakují, že by se chtěli vrátit domů, což je pro všechny stresující. Jak je uklidnit?
Pokud je na tom senior kognitivně dobře, dá se předpokládat, že si uvědomuje, že už nezvládne žít bez pomoci druhého. Pokud jen vyjadřuje přání, že by chtěl být samostatný, pokud nikoho neohrožuje a nepodniká žádné riskantní kroky, pak je to zcela v pořádku a není třeba mu to rozmlouvat. Vždyť i my si často přejeme věci, o kterých moc dobře víme, že jsou nereálné. Třeba vrátit se do dětství… Pečující to pravděpodobně cítí jako problém, protože to v něm vzbuzuje pocity bezmoci a bezradnosti. Podívejme se na to ale z druhé strany. Podle mě je naopak skvělé, že senior touží vrátit se domů, že není rezignovaný. V takové situaci je nejlepší uznat, že bychom si také přáli, aby bylo vše jako dřív, a nepřít se s ním. Neměli bychom seniora nutit, aby přestal vyjadřovat svá přání jen proto, že nás to stresuje. Není to jeho vina a pečující se s tím musí naučit žít. Bavme se se seniorem o tom, co lze změnit, a neutápějme se v tom, co změnit nelze.
Jak postupovat v případě, že si chceme vzít do péče seniora, který má potíže s uvažováním?
V případě seniora, který má snížené kognitivní funkce a už nemůže žít nadále sám, platí stejné zásady komunikace, ale vše by mělo být mnohem názornější. Doporučuji popisovat nebezpečí, která vidíme, například puštěný plyn, ale přitom současně alarmovat ošetřujícího lékaře seniora nebo některé z Alzheimer center a upozorňovat na rizika i okolí seniora. Nechceme, aby vznikl spor mezi pečujícím a seniorem, ale aby byli do situace zapojení odborníci. Ti umí zhodnotit riziko, které by mohlo nastat, kdyby žil senior i nadále sám, a umí poradit pečujícímu, jak postupovat. Včasné řešení pomůže podchytit situace, které by mohly být pro seniora a jeho okolí nebezpečné. Jednejte se svým blízkým tak, aby mu bylo jasné, že nechcete převzít moc, ale chcete předejít haváriím a nehodám, což může být klidně i výbuch plynu. V případě seniorů s demencí se často setkáváme s tím, že pečující mají pocit, že jsou jediní, koho to potkalo, a chtějí to řešit sami. Je velkou chybou, když rodiny problém takzvaně „tutlají“, protože se stydí. Výsledkem je pak všeobecná frustrace. Přitom nemá smysl se stydět ani si něco vyčítat. Demence je nemoc, a stud nikomu nepomůže.
Kam se mohou pečující a senioři obrátit? Linka první psychické pomoci 116 123 je více zaměřená na pečující osoby, nicméně telefonickou krizovou intervenci poskytuje všem volajícím. Speciálně pro seniory fungují v ČR dvě bezplatné krizové linky: ELPIDA: 800 200 007 a SENIOR telefon: 800 157 157.
Přímá péče o blízkou osobu je zatěžkávací zkouška vztahu. Na co si dát pozor, aby senior neměl pocit, že je v novém domově „do počtu“?
Pokud měl pečující složitý vztah se svým blízkým už před tím, než si ho vzal k sobě, pak asi nemůže čekat zázrak. Je pozdě začít budovat funkční vztah teprve v této chvíli. Těžko se dá zlepšit, ale na druhou stranu máme možnost ho nezhoršit. Pomohou již několikrát zmiňovaná pravidla, která umožňují důstojnost a maximální soběstačnost, samozřejmě v rámci toho, co senior ještě zvládne. Za velmi důležité považuji mu nic nenamlouvat, přistupovat k němu s otevřeností a pravdivostí a dát mu najevo, že si ho vážíme a není nám jedno, jak se mu daří. Nejde o slova, ale o postoj. Senior sám moc dobře pozná, zda ho respektujeme, nebo ho naopak odstavujeme na druhou kolej. Čím je vztah od základu otevřenější, tím je soužití jednodušší.
A co když je senior opravdu již ve stavu, kdy není schopen doslova ničeho a má oprávněný pocit nadbytečnosti? Jak k němu přistupovat?
Radím pečujícím, aby si nic nevymýšleli. Neříkejte: „Mami, vždyť to není tak strašné.“ Pokud je maminka při smyslech, pravděpodobně si uvědomuje, že na tom není dobře. Namísto toho ji ujistěte, že je pro vás důležitá, pokud to tak je, i když už není schopná vám pomoci. Řekněte jí: „Jsi pro mě důležitý člověk. Stačí mi, že tu jsi se mnou, že si s tebou můžu popovídat nebo s tebou jen tak být.“ Vždyť když jsme byli malí, rodiče se o nás také starali, aniž by od nás za to něco očekávali. Falešné utěšování není namístě ani v otázce smrti. Senior, který je v dobré mentální kondici, moc dobře ví, že se blíží konec života a že umře, stejně jako předchozí generace. Nemá smysl mu něco namlouvat, i když hovory o smrti s sebou nesou smutek a slzy. Jednejte s ním rovnocenně jako s dospělým. Odlišná situace nastává, když je na tom senior již kognitivně špatně a plete si svou identitu. Chvíli jste pro něj jeho rodič, chvíli jeho prarodič nebo partner. To nemá cenu mu vymlouvat.
Třeba nás po smrti čeká něco zajímavého, říká Bára Šalamounová
Jméno Barbara Šalamounová možná znáte.
Smrt a umírání jsou samostatným tématem. Není to pro seniora příliš stresující? Není lepší se tomu vyhnout?
K nám na linku volají senioři a svěřují se, že to je jediné místo, kde mohou o smrti otevřeně mluvit. Pečující mají z podobných hovorů strach a senioři se jim vyhýbají, aby jim nepřidělávali starosti. Jak se pustit do tak obtížného tématu? Aby pečující poznal, kdy může navázat hovor, musí tomu být sám otevřený a pozorný. Když senior opakovaně zmiňuje například pohřeb, může se pečující zeptat: „Slyším, že se k tomu stále vracíš. Chceš si o tom povídat?“ Na druhou stranu se může senior stále vracet k tomu, co bude, až tady nebude, a přitom doopravdy nechce mluvit o smrti. Pečující může nabídnout prostor. Je na seniorovi, zda ho využije, nebo ne. Proto pečujícím radíme: Nebojte se zeptat na to, čemu nerozumíte. Představa, že existuje nějaký dokonalý pečující, který nemá žádné otázky, je mylná.
Většina dlouhodobě pečujících se cítí vyčerpaná a nedoceněná. Co byste jim doporučila?
Péče o blízkého je ohromný výdej energie. Okolí to přitom vnímá tak, že pečující vlastně nic moc nedělá, „jenom“ se stará. Na druhou stranu pokud toto vnímání nezačnou měnit sami pečující, pak si široká veřejnost nikdy neuvědomí, jak je to těžká práce. Stačí změnit to, jak o své vyčerpávající úloze mluví před druhými. Lékař také neřekne, že dnes „jenom“ operoval, fotbalista neřekne, že „jenom“ odehrál zápas. Nikdo se nediví tomu, že lékař provedl náročnou operaci a fotbalista předvedl obdivuhodný výkon. A tak by to měli podávat i pečující. Neměli by říkat, že jenom pečují, ale že je to náročné, a tak je přirozené, že nemají energii například na práci přesčas nebo na sebe nemohou vzít nějaké další závazky. Je to ta nejjednodušší věc, kterou mohou sami změnit tím, že o péči začnou mluvit jako o smysluplné a důležité práci.
